Situace v naší „okleštěné“ vlasti po „Mnichovu“ nepatřila k nejideálnějším a nevypadalo to, že by se to mělo v blízké budoucnosti nějak výrazně změnit k lepšímu. Mnichovská dohoda resp. její přijetí bylo velikým zklamáním většiny našeho národa, který byl po staletích opět sjednocen a stál za svou vlastní armádou ve snaze bránit nedávno získanou státnost. 15. březen pak byl již jen vojenskou tečkou diplomatického tažení vrcholícího právě „Mnichovem“. Po něm následovalo ještě rozpuštění armády.
Pro mnohé naše občany a vojáky znamenal tento stav jedinou věc – odchod do zahraničí. Domácí odboj se teprve konstituoval a zaměřoval se v této chvíli hlavně na organizování odchodů do zahraničí a zpravodajskou činnost.
V této době začínají první významnější odchody našich občanů do zahraničí. Jsou to v zásadě 3 skupiny se dvěma různými cíli. První dvě skupiny jsou vojáci a civilisté odcházející do zahraničí s cílem bojovat proti okupantům jinde, třetí skupinu představují židovští uprchlíci snažící se dostat kamkoliv mimo území spravované německou jurisdikcí, nejlépe do Palestiny. V době před 1. zářím 1939 existovaly dvě možnosti a to přes Polsko a nebo přes nově vzniklý Slovenský štát (resp. Slovenská republika), přičemž ta polská varianta byla až do osudného září nejpoužívanější a nejkratší. Se zahájením operací proti Polsku se stala slovenská cesta jedinou reálně schůdnou variantou odchodu. V říjnu 1939 podepsána v Paříži dohoda o vytvoření čs. armády ve Francii. V listopadu byla Československým národním výborem byla vyhlášena mobilizace. Ta se vztahovala i na čs. občany, kteří se trvale usadili ve Francii nebo na území pod její (fr.) správou.
Události okolo 28. října a 17. listopadu 1939 spojené s demonstracemi a následná masivní perzekuce znamenaly další zvýšení zájmu o odchody do zahraničí. Pro většinu uprchlíků byla hlavním cílem právě Francie.
Tzv. jižní balkánská cesta tam vedla přes území Slovenska, Maďarska (obvykle přes francouzský konzulát v Budapešti), Rumunska, převážně však Jugoslávie, kde se v Bělehradě až do německé okupace nacházel i náš konzulát. Dále pak přes Řecko do Cařihradu, přes Bospor a odtud do Sýrie (Aleppo) a Libanonu (Bejrút – zde byl také náš konzulát vedený A. Bartošem), odkud měli být posláni do Francie, kde se již vytvářely naše zahraniční jednotky. 15. ledna 1940 zde byla ustavena 1. čs. pěší divize pod vedením gen. Rudolfa Viesta (jen do června, kdy byl vystřídán Bohumilem Miroslavem (Neumannem)).
Válka v Evropě se v květnu 1940 rozhořela na plné obrátky, německé jednotky pochodovaly Belgií a draly se nekompromisně do nitra Francie. 10. června vstoupila do války v Evropě i Itálie a vyhlásila válku Francii a Velké Británii. Válka se tak přesunula i do dosud relativně klidného Středomoří…
Co teď?
Porážka našeho vzoru a spojence - Francie v červnu 1940 pro většinu Čechoslováků znamenala obrovský šok a pro některé i ztrátu posledních nadějí. Pro naše občany v zahraničí to, kromě obrovského rozčarování, fakticky znamenalo změnu orientace z poražené či kolaborující Francie na dosud bojující Británii, která ovšem právě v této době prožívala velmi krušné chvilky. Mimo jiné to i znamenalo, že Čechoslováky používaná shromaždiště - Sýrie a Libanon - se pod velením generála Eugéna Mittelhausera1) bohužel podřídily vládě ve Vichy. Čechoslováci dostali pouze nabídku na vstup do cizinecké legie, jinak jim hrozila internace a v krajním případě i deportace do Protektorátu. Proto se museli dostat na území pod britskou správou, což znamenalo dostat se do Palestiny, a to nebylo bez problémů…
Nová naděje
Díky britskému konzulovi prošla skupina 206 našich vojáků na území Brity spravované Palestiny, přestože zatím britská vláda stále neuznávala naši exilovou vládu. Jednou z osob, které se o to hodně zasloužily byl náš generální konzul v Jeruzalémě Josef Miloslav Kadlec.
Dne 29. června 1940 byla tato skupina shromážděna v táboře v Az Sumeirii,2) který se nacházel poblíž syrských hranic a zde se také začala formovat naše jednotka. Tento tábor se částečně podobal zajateckému, neb vojáci zpočátku nesměli ven.
Britské orgány v Palestině neměly zpočátku na existenci malé československé jednotky valný zájem, ale pod tlakem politických a vojenských okolností se nechaly přesvědčit. Mezitím sem dorážely další skupinky Čechoslováků.
3. července dorazila skupina 16 vojáků v čele s pplk. Klapálkem. 10. července dorazila další skupinka 18 lidí, z toho 7 letců.3) Velitelem jednotky byl jmenován plk. Koreš, jeho zástupcem pplk. Klapálek a velitelem skupiny pplk Lípa.4) Tábor zvenčí hlídali Britové a každou osobu prověřovala jejich zpravodajská služba. První hmotnou pomoc krajanům v táboře poskytli Z. Glasel (honorární konzul v Haifě) a ředitel bývalé Baťovy filiálky a další naši lidé žijící v Palestině. Mezitím jednal čs. zástupce o tom, aby nás Britové uznali jako spojenecké vojáky.
Dne
17. července5) se jednotka se přesunula pod vedením plk. J. Koreše
do polopermanentního tábora Gedera, nacházejícího se asi 30 km jihovýchodně
od Tel-Avivu. Krátce po příjezdu byli všichni letci odesláni do Británie.
Tento tábor byl na rozdíl od předcházejícího vybaven daleko lepší materiálně
technickou základnou a již zdaleka nepřipomínal uprchlický tábor. V té
době měla čs. jednotka celkem 59 důstojníků, 198 poddůstojníků a vojáků.6)
Dne 23. července byla uznána naše prozatímní vláda v Londýně. O pět dní později, tedy 28. července se za přítomnosti čs. generálního konzula v Jeruzalémě J. M. Kadlece konala v Gedeře slavnostní věrnostní přísaha.
Dne
9. srpna přijel do Gedery gen. Mézl (Gak) a v jeho přítomnosti byla
dohodnuta prozatímní organizace jednotky.7) Počítalo se se
vznikem 4. čs. pěšího pluku jako součástí 1. čs. divize, neboť
se předpokládalo, že z Francie do Británie byly dopraveny tři naše
pluky.8) Tyto 3 pluky byly ve Francii zformovány ještě před
její červnovou porážkou. Vzhledem ke stávajícímu nízkému počtu vojáků
bylo však možné postavit pouze 1. prapor.
Mezitím 12. srpna vznikla ve Velké Británii ze zbytků 1. čs. divize (3200 vojáků) Československá smíšená brigáda. Jejím velitelem byl jmenován gen. Bohumil Miroslav.
V první polovině srpna (13. srpna 1940) se stal divizní generál Ondřej Mézl (krycím jménem Andrej Gak) náčelníkem vojenské mise pro Střední východ a Egypt se sídlem v Jeruzalémě. Do 1. září se zde soustředilo 327 čs. občanů.9)
V úterý 3. září okolo deváté hodiny ranní přijel na polské lodi Warszawa první transport vojáků ze SSSR přes Turecko do Haify (70-72 mužů, z toho 35 důstojníků)10). Jednalo o část skupiny, která v čele s pplk. Ludvíkem Svobodou po zabrání Polska Němci odešla na území okupované Rudou armádou a dostala se tak do sovětské internace. V rámci dohod mezi čs. exilovou a sovětskou vládou se měli tito lidé přesunout ze sovětského území na západ. Od jara 1940 do poloviny května 1941 bylo ze SSSR odesláno v 7 transportech11) 680 mužů z čehož šlo postupně asi 590 lidí na Střední východ.12) Dne 10. září naopak odjelo do Británie dalších 25 letců a i několik průmyslových odborníků.13) Kromě toho přicházeli k jednotce další Češi a Slováci z Egypta, Řecka a ostatních zemí světa. V Palestině v té době žilo asi 8000 československých Židů.14)
Dne 25. září byla v Jeruzalémě na základě dohody mezi naší vládou v Londýně a britskou vládou založena Československá vojenská mise na Středním východě v čele s divizním generálem Mézlem.15) Následující den (26. září) navštívil naši jednotku britský velitel v Palestině a Zajordánsku generálporučík Philip Neame.
Poznámky:
1) Mittelhauser byl po první světové válce náčelníkem hlavního štábu čs. branné moci v Praze a později náčelníkem vojenské mise v ČSR. str. 40, Velvarský, B. – Sládek, Č.: Tobrúcká krysa stíhačem. Naše vojsko, Praha 1996
2) čs. vojáci si tento těžko zapamatovatelný název změnili a začali mu říkat Asu Maria. Str. 45, Velvarský, B. – Sládek, Č.: Tobrúcká krysa stíhačem. Naše vojsko, Praha 1996
3) str. 74, Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992
Čejka uvádí 25 mužů. str. 311, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997
4) str. 28, Klapálek, K.: Ozvěny bojů. Naše vojsko, Praha 1987
5) str. 127, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988
Kulka uvádí datum 18. července. str. 75, Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992
6) str. 75, Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992
7) str. 312, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997
8) str. 28, Klapálek, K.: Ozvěny bojů. Naše vojsko, Praha 1987
9) str. 127, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988 nebo str. 312, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997
10) str. 42, Kraus, Standa: Za svobodou třemi světadíly. Augusta, Litomyšl 1996
Čejka uvádí datum příjezdu lodi Warszawa do Haify 5. září. In: str. 313, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997
11) str. 55, Klapálek, K.: Ozvěny bojů. Naše vojsko, Praha 1987
12) str. 318, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997
13) str. 79, Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992 nebo str. 314, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997
14) str. 310, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997
15) str. 127, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988