11. čs. pěší prapor – Východní

Dne 1. října 1940 vydal gen. Wavell dekret o zřízení jednoho pěšího praporu a výcvikového střediska. K tomuto datu čítala čs. jednotka 386 mužů, z toho 79 důstojníků.16) Dne 17. října byl na návštěvě britský ministr války Antony Eden a generálové Wavell a Neame. Dne 28. října se konala slavnostní přehlídka u příležitosti našeho státního svátku. Přítomni byli gen. O. Mézl, vysoký komisař sir Harold Michael a generálporučík P. Neame a další místní vojenskopolitické špičky. Při této příležitosti byl čten rozkaz londýnského ministerstva obrany, kterým byla naše jednotka reorganizována.17)

Dne 1. listopadu vznikla Československá vojenská skupina na Středním východě a v jejím rámci byl zřízen 11. pěší prapor – Východní. Jeho velitelem byl jmenován čtyřicetisedmiletý pplk. Klapálek. Plk. Koreš se stal velitelem výcvikového střediska. K dispozici bylo jen 69 důstojníků a poddůstojníků a 210 mužů. 2. a 3. rota byly jen rámcové, 4. rota byla sestavena z neuplatněných důstojníků.18)

V noci 11. listopadu 1940 zaútočila velmi překvapivě a úspěšně britská torpédová letadla Swordfish z letadlové lodi Illustrious na italské bitevní lodě kotvící v přístavu Tarent. Tento útok změnil poměr námořních sil ve Středomoří ve prospěch Britů.19)

Dne 12. listopadu prohlásil A. Hitler: „…že nasazení německých sil v severní Africe připadá v úvahu, pokud vůbec, tak jen když Italové dosáhnou Marsa Matrúth …“

            Mezitím během posledních 2 měsíců roku 1940 přibylo k čs. jednotce mj. 14 učitelů z církevních škol v Egyptě a asi 46 lidí z Balkánu (skláři z Řecka, zaměstnanci našich konzulátů a další).

V listopadu nastalo období dešťů a průtrže mračen rozbahňovaly jindy vyschlou půdu, podemílaly stany a značně komplikovaly výcvik. Proto velení rozhodlo o přesunu na nové „výhodnější“ místo jako zimní tábor. Dne 7. prosince20) byla tedy jednotka přesunuta k osadě Jericho do Judské pouště. Vzhledem k tomu, že zde nebylo žádné permanentní vybavení jako bylo např. v Gedeře, museli si vojáci vybudovat všechno sami. Zdejší nehostinné pouštní klima značně pomohlo k aklimatizaci Čechoslováků na život a boj v poušti. Ve dne zde dosahovala teplota 40°C a v noci klesala k nule. Zde jednotka prodělala dvou a půl měsíce trvající další intenzivní výcvik pod dohledem britských instruktorů. Ten skončil až v druhé polovině února 1941.

Dne 9. prosince 1940 zahájil gen. O‘Connor útočnou operaci s názvem „Compass“, která způsobila italské 10. armádě značné ztráty. Němci zahájili v lednu 1941 letecké operace proti britskému námořnictvu ve Středomoří.

            Do začátku února 1941 Britové znovu ovládli okupované egyptské území a zmocnili se téměř celé Kyrenaiky. Fronta se stabilizovala u Aghejly. Postup se mj. zastavil díky značnému prodloužení zásobovacích tras. Uvažovalo se i o posílení frontových jednotek čs. praporem.

V druhé polovině února skončil výcvik a v pátek 21. února se s jednotkou přišli rozloučit gen. Neame a Mézl a také generální konzul Kadlec. V pondělí 24. února 1941 byli přesunuti autobusy do Jeruzaléma a odtud vlakem přes Sinajskou poušť do velkého tábora Sídí Basr (Sidi Bishr), což je asi 20 km východně od Alexandrie.21)

Dne 18. března byla jednotka přesunuta do tábora v Agami na předměstí Alexandrie.22) Tehdy již měl prapor 432 vojáků i důstojníků. Kromě výcviku tam měli strážní službu ve městě a také hlídali nedaleký zajatecký tábor. Mimo jiné tvořili poslední záchytný bod před Alexandrií. K 1. dubnu měl 11. čs. prapor 439 vojáků, z toho bylo 23 důstojníků a 56 poddůstojníků.23)

            O den dříve, tedy 31. března 1941, zahájil proti vůdcově vůli gen. Rommel protiútok proti nejzápadnějšímu britskému postavení - u El Aghejly, využil momentu překvapení a prorazil. Útok vedla jeho 5. lehká divize, zatímco 15. tanková divize měla dorazit do Afriky až koncem května.

V této době musel gen. Wavell odeslat nemalou část svých britských jednotek do Řecka. Dne 5. dubna 1941 vyhlásil Hitler válku Jugoslávii a Řecku a o den později na ně zaútočil. Nedávno vyloděné čerstvé jednotky Afrika Korpsu, pod velením energického generála Rommela, postupovaly nezadržitelně celou první polovinu dubna k egyptským hranicím a oslabené Wavellovy síly nebyly s to je zastavit a ještě k tomu během ústupu přišly o většinu vojenského materiálu. Dne 15. dubna uzavřel gen. Alan Morsehead důležitý přístav Tobrúk,24) který Rommelovy jednotky při svém rychlém postupu obešly a začal se v něm horečně opevňovat. Zpočátku Morsehead disponoval 9. australskou divizí a několika britskými prapory. V posledním dubnovém týdnu vyklízela britská expediční armáda své pozice v Řecku a byla chvatně evakuována přes Krétu do Alexandrie. Situace britských vojsk ve Středomoří se dostala do kritického bodu. Wavell sháněl vojáky, kde se dalo. Za této vypjaté situace došlo i na československý prapor, který byl částečně nasazen k obraně letišť v okolí Alexandrie (např. letiště Dikheila).

Během března až května dorazily další transporty ze SSSR. Poslední transport ze „Stalinova ráje“ dorazil 15. května 1941. Tyto posily představovaly 461 vojáků a důstojníků.25) Kromě toho přicházeli i další krajané z nejrůznějších koutů světa (z Palestiny, Řecka, Jugoslávie, Afriky, Indie apod.). Jednotka nyní čítala 47 důstojníků a 712 mužů (mj. i několik zajatců - bývalých příslušníků Afrika Korpsu)26), což stačilo k doplnění plného stavu polního praporu tak, jak to předepisovaly britské válečné tabulky. Nicméně bylo nutné nově příchozí ještě řádně vycvičit.

Dne 19. května byl 11. prapor přidělen k britské 23. brigádě, které velel brigádní generál A. Galloway (23. pěší brigáda byla dočasně součástí 4. indické divize generála Messervyho) a dostal lepší výzbroj a výstroj (měli jsme hodně francouzských zbraní, které byly konečně vyměněny za dostupnější britské). 20. května zahájily německé výsadkové jednotky operaci „Merkur“.

Poslední květnový den (31. května) odjíždí jednotka do Sídí Hanajš, předposlední stanici železnice před Marsa Matrúth, která byla již ve frontovém pásmu. Praporu byl přidělen úsek záložního obranného postavení u Sídí Bagguš (Sidi Baggush). 3 roty praporu obsadily toto záložní postavení a 4. rota zůstala dál v týlu, aby dokončila svůj výcvik.27) Odtud byl později prapor po rotách rozesílán k ochraně různých okolních letišť, aby je chránil před případnými německými vzdušnými výsadky, pod dojmem možného pokračování operace „Merkur“.

K 1. červnu měla naše jednotka 763 mužů (z toho 49 důstojníků) a výcviková skupina v Agami měla 1115 mužů (z toho 149 důstojníků).28)

Vývoj válečných operací na Středním východě nebyl v té době pro Brity nijak příznivý. Slabou náplastí byla jen nedávná porážka protibritského povstání v Iráku.29)

Dne 15. června zahájil generál Wavell více něž měsíc připravovanou ofenzívu s názvem „Battleaxe“ s cílem oslabit a porazit německo-italská seskupení u pevnosti Capuzzo. Náš prapor se měl podle plánu zúčastnit této operace. Nepochybně v rámci zmíněné 4. indické divize, neb ta se tohoto útoku účastnila. Na poslední chvíli se jí ale místo nás zúčastnil 1. prapor královského východokentského pluku, zvaného The Buffs. Vzhledem k neúspěchu dotyčné operace to bylo pro naši jednotku velkým štěstím, neboť 1. prapor The Buffs byl rozbit a jeho velitel padl.30) Neúspěch operace „Battleaxe“31) byl také jedním z hlavních důvodů ve změně hlavního vedení. 21. června ji prosadil W. Churchill, a tak 5. července oficiálně převzal sir Claude John Eyre Auchinleck od generála Wavella velení nad jednotkami na Středním východě. Generál Wavell se přesunul do Indie na místo generála Auchinlecka.

Dne 22. června 1941 značně rozvířila již tak dost napjatou situaci zpráva o zahájení operace „Barbarossa“ – tedy útoku na Sovětský Svaz.

Akce v Sýrii

Vzrůstající německá aktivita v Sýrii (kam se mj. stáhly německé letecké jednotky angažované v Iráckém konfliktu) vedla Brity k rozhodnutí eliminovat i tento nebezpečný prostor jednou pro vždy. Svobodní Francouzi generála De Gaulla zde byli slabí a jejich pokus o puč byl vyzrazen.32) Rovněž jednání s vichystickým vysokým komisařem v Sýrii, generálem Henri Fernardem Dentzem nedopadla dobře. Proto bylo britské velení rozhodnuto provést na počátku června operaci „Exporter“ za účasti britských i francouzských jednotek (resp. jednotek Svobodných Francouzů). Operace začala ráno 8. června (v té době se ale již žádná německá vojenská letadla v Sýrii nenacházela)33) a ve čtyřech proudech začaly pronikat přes syrské hranice Britové a další jednotky. Vichystické jednotky gen. Dentze v síle alespoň 30 000 vojáků však kladly početně slabším Britům poměrně houževnatý odpor. Přesto byl 21. června dobyt Damašek.34)

Místo plánované účasti na operaci „Battleaxe“ bylo rozhodnuto nasadit 11. čs. prapor do závěrečné fáze operace „Exporter“ spolu s celou 23. brigádou. 24. června proto začal jejich přesun ze Sídí Hanajs k Suezu.35)

Náš prapor dorazil do Sýrie v úterý 1. července. Byl zařazen v sestavě britské 6. divize (genmjr. J. F. Evetts) a stal se součástí její 23. brigády (Galloway).36) Ležel v postavení v okolí syrského města Banjás. Měl zajišťovat pravé křídlo australské 26. divize, která postupovala přes Libanon ve směru na Bejrút.37) Nějací vojáci během této doby přešli do jeho stavu z jednotek cizinecké legie, která byla dislokovaná v Sýrii. V první polovině července začaly vichystické jednotky ustupovat, 12. července padl Bejrút a 14. července podepsal gen. Dentz příměří. Téhož dne se naše jednotka stala součástí britských okupačních jednotek v Sýrii.38)

V bojových operacích měla naše jednotka jednoho padlého (vojín Jiří Haas), pět raněných, a jednoho zajatého.39) Na druhou stranu zde ale během této doby onemocnělo alespoň 140 našich vojáků malárií40) i přes to, že britské zdravotní hlídky již od začátku kampaně rozdávaly tablety chininu a vojáci se museli stále mazat speciální páchnoucí mastí.

V neděli 27. července vykonal přehlídku praporu genmjr. Evetts a v sobotu 2. srpna i velitel syrského tažení gen. M. Wilson. V pondělí 4. srpna se jednotka přesunula do severozápadní Sýrie, až k tureckým hranicím, kde tvořila mobilní zálohu 23. brigády a až do své opětovné redislokace zde prováděla strážní službu.

Dne 11. srpna Čs. vláda nařídila gen. Mézlovi, aby zahájil jednání s Brity o odsunu jednotky do Anglie. Koncem srpna dorazila skupina 85 Čechoslováků židovského původu (z toho 14 důstojníků a 71 poddůstojníků a vojáků) z lodi Patria.41) Předposlední srpnový den (30. 8.) 1941 navštívil jednotku gen. C. Auchinleck a naznačil, že britské velení s naším odsunem do Anglie rozhodně nehodlá spěchat a je naopak proti tomu. A tak se jich zeptal přímo: „… Chcete jít na Kypr, nebo na bojiště? ….“

A oni chtěli na bojiště…

Tobrúk

Dychtivost vojáků po bojovém zasazení byla skutečně velká, a tak došlo i k tomu, že 20. září odcizila skupina 24 vojáků v syrském Aleppu náklaďák Chevrolet a vydala se na vlastní pěst i přes poušť na Východní frontu. Dojeli až do Iránu k Rusům, ale ti je obratem poslali do internace, a tak se ironií osudu dostali do boje až daleko později.42)

Na počátku října obdržel pplk. Klapálek rozkaz, aby předal strážní službu australské 18. brigádě (která mj. právě dorazila z Tobrúku) a připravil se k odjezdu do Alexandrie. Dne 6. října 1941 do Tobrúku z Alexandrie odvezl torpédoborec Hero předsunutou jednotku vedenou mjr. Karlem Střelkou s 50 muži. 14. října dorazila většina vojáků 11. čs. praporu do palestinského tábora Ez Zib, kde byli dovybaveni a potom se přesunuli do El Amiriye (19. října). Prapor zde byl doplněn nováčky (ti byli cvičeni v táboře Agami).

Odtud byli všichni vojáci dopraveni do alexandrijského vojenského přístavu. Prapor tam byl v brzkých ranních hodinách 21. října 1941 naloděn v počtu 634 mužů (313/321) a dopraven torpédoborci Hasty (britský t.) a Napier (australský t.) v rámci operace „Cultivate“ v pozdních večerních hodinách téhož dne.43) Zde je nutné poznamenat, že většina československých „suchozemců“ přesun spíše protrpěla až na Klapálka a styčného důstojníka Eduarda De Lorme (Lobkowitz), kteří se jako jediní v pohodě „dožili“ třetího chodu na lodi – večeře.

Prapor podléhal veliteli 70. div. gen. R. M. Scobiemu a byl zařazen do sestavy polské brigády karpatských střelců (Samodzielna Brigada Strzelcow Karpackich, vedenou gen. S. Kopańskim). V tomto prostoru perimetru naši střídali 1. prapor durhamské lehké pěchoty a část Karpatského hulánského pluku.44)

Vojáci měli za úkol bránit 5,7 km dlouhý západní úsek fronty okolo Tobrúku, v pevnůstkách S 15-31, později po rozšíření úseku i R 1-15 (pevnůstka S 19 přezdívaná „Honza“ tvořila místní páteř obrany, ovládala cestu mezi Tobrúkem a Dernou). Výzbroj praporu byla i přes nedávné přezbrojení značně různorodá a díky pověstné šikovnosti „českých ručiček“ praporní opravárenské čety se její výzbroj permanentně rozšiřovala.45) V té době byli obléháni celkem 5 nepřátelskými divizemi (4 italské a 1 německá). Přímo proti našim pozicím stála italská 27. pěší divize „Brescia“, zesílená některými německými jednotkami.

Již 30. října měla jednotka svého prvního padlého v Tobrúku. Byl jím vojín Leo Gutfreund.

Dne 18. listopadu zahájila britská 8. armáda protiofenzívu s označením „Crusader“, jejímž cílem bylo uvolnění obleženého Tobrúku. Naše jednotka měla vázat síly nepřítele při případném protiúderu. Akce probíhala se střídavými úspěchy na obou stranách, ale nakonec se podařilo prolomit obklíčení a 27. listopadu se útočící britské jednotky setkaly s tobrúckými obránci.

Díky zmíněné vyhlášené práci naší praporní dílny bylo během dosavadního pobytu v Tobrúku opraveno a pro naši jednotku reaktivováno větší množství vojenského materiálu mj. i čtyři 100 mm houfnice Škoda, díky nimž vznikla 6. prosince první československá dělostřelecká četa pod vedením npor. Ivana Pazderky.46) Stala se platnou součástí smíšené československo-polské baterie. K 7. prosinci 1941 měl prapor 692 mužů (z toho 41 důstojníků), jeho kmenový stav byl 800 lidí.47)

Dne 6. prosince bylo obklíčení definitivně proraženo a po 10. prosinci bylo úplně zlikvidováno. 10. prosince se výpadu z Tobrúku proti ustupujícímu nepříteli zúčastnil v rámci Karpatského hulánského pluku i čs. pronásledovací oddíl vedený kpt. Janem Svobodou.48)  Od 1. do 31. prosince byl prapor podřízen 16. brigádě, která byla součástí záloh 8. armády.49)

Od 1. ledna 1942 byl prapor přidělen k indické 38. pěší brigádě. Jednotka zůstala nadále v prostoru Tobrúku. Již 21. ledna zahájily posílené německo-italské jednotky rozsáhlou protiofenzívu směrem zpátky k Tobrúku. 24. ledna 1942 byla kromě opětovně zamítnuté žádosti o stažení naší jednotky k ostatním do Británie uvedena i poznámka o změně specializace jednotky – aby se z ní stal lehký protiletadlový pluk, který má menší ztráty než běžná pěší bojová jednotka (žádal o to náčelník Československé vojenské mise na Středním východě O. Mézl (Gak)). Mezitím se německá protiofenzíva začala zdárně rozvíjet a Tobrúk se začal znovu chystat k obraně.

Koncem března byl prapor přidělen k britské 4. protiletadlové armádě.50)

Dne 1. dubna 1942 bylo československé vojsko na Středním východě přejmenováno na Skupinu československé armády na Středním východě (k 24. červenci měla Skupina celkem 1636 mužů, z toho 156 důstojníků). 7.-13. dubna 1942 se jednotka přesunula do palestinské Haify (kromě několika důstojníků a poddůstojníků, kteří již dříve odcestovali na dělostřelecká školení). Na jeho místě v obraně Tobrúku jej vystřídala jihoafrická divize. Během bojů měla jednotka 14 padlých, 81 raněných (z toho 26 těžce).51)

Dne 21. května 1942 byl 11. prapor – Východní zrušen rozkazem gen. Mézla.

 

Poznámky:

16) str. 314, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997

17) str. 19, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

18) str. 128, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988

19) Tento útok se stal japonskému námořnímu velení vzorem pro útok na americkou námořní základnu Pearl Harbour.

20) Klapálek uvádí datum 9. prosince 1940. str. 40, Klapálek, K.: Ozvěny bojů. Naše vojsko, Praha 1987

21) str. 129, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988

Kulka uvádí 25. února. str. 86, Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992

22) Agami bylo před válkou letovisko pro alexandrijské boháče. str. 54 Kraus, Standa: Za svobodou třemi světadíly. Augusta, Litomyšl 1996

23) str. 317, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997

24) Tobrúk byl jediným přístavem mezi Alexandrií a Syrtou, kde mohly přistát i lodě s hlubokým ponorem. Italové, jimž přístav původně patřil se zde ve 30. letech vybudovali síť opevnění, jež chránila město před útokem z pevniny. Obranný perimetr měl poloměr 10-15 km a byl přes 50 km dlouhý. Do britských rukou se dostal během O’Connorovy operace „Compass“. str. 53, Kraus, Standa: Za svobodou třemi světadíly. Augusta, Litomyšl 1996

25) str. 129, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988

26) str. 89, Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992

27) str. 127, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

28) str. 318, Čejka, E.: Československý odboj na Západě (1939-1945). Praha 1997

Hrbek uvádí 759 mužů, z toho 47 důstojníků. In: str. 127, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

29) Protibritský armádní převrat Rašída Alího al-Kajláního v Iráku 2. dubna 1941. 19. dubna se vylodila indická brigáda bez odporu v Basře. 400 britských vojáků bylo letecky dopraveno do Šajby na tamní základnu RAF. Irácká vláda žádá o pomoc Němce. To pro ně moc neudělá (posílá 2 Staffel Luftwaffe He 111 a Me 110 a dohodne dodávku zbraní s vichystickým admirálem Darlanem) přes vichystickou Sýrii. Od 10. května začala německá operace na podporu Iráku. 27.5 se k nim připojila i italská letadla Fiat CR-42.

30.5. vstoupili Britové do Bagdádu a následující den bylo podepsáno příměří. 4. června byla jmenována nová irácká vláda.

30) str. 128, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

31) pro ilustraci - britské ztráty – 969 vojáků (122  padlých), 4 děla, 91 tanků a 36 letadel

- německé ztráty – 678 vojáků (93 padlých), 12 úplně zničených tanků, 10 letadel

In: str. 122, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

32) str. 125, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

33) str. 126, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

34) str. 216, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988

35) str. 128, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

36) str. 142, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

37) str. 216, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988

38) str. 144, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

39) str. 93, Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992

40) str. 74, Klapálek, K.: Ozvěny bojů. Naše vojsko, Praha 1987

41) Bylo jich sice původně víc, ale 14 jich zahynulo při výbuchu na této lodi dne 25. srpna před Haifou.

42) str. 146, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

43) str. 157, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

Ostatní autoři naproti tomu většinou uvádějí, že zmíněný britský torpédoborec nebyl Hasty, ale Healthy. Např. str. 95, Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992 nebo str. 67, Kraus, Standa: Za svobodou třemi světadíly. Augusta, Litomyšl 1996

44) str. 157, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

45) Náš prapor měl v té době ve výzbroji 551 pušek, 84 kulometů různých značek a původu, 34 samopalů (Thompson), 27 granátometů 50 mm a minometů 76 mm, 30 pt. pušek, 6 bren-carrerů a 44 různých vozidel. 10. prosince díky iniciativě naší polní dílny to bylo už 653 pušek, 22 těžkých a 82 lehkých kulometů, 35 pt. puškami, 14 granátomety a 25 minomety, 3 pt. kanóny 47 mm a 4 škodováckými 100 mm houfnicemi. In: str. 197-8, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

46) str. 198, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

47) str. 222, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988

48) str. 265, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

49) str. 224, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988 nebo str. 265, Hrbek, Jaroslav: Tobrúk 1941. Argo, Praha 1997

50) str. 225, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988

51) str. 225, kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa IV., Praha 1988